Jsou světla, která nevidíme | Recenze

Název: Jsou světla, která nevidíme
Originál: All the Light We Cannot See
Autor: Anthony Doerr
Počet stran: 536
Nakladatelství: MOBA
Vydání: první

Druhá světová válka změnila život každému bez vyjímky, jak dospělým, tak dětem, které celé situaci většinou ani nerozuměly. Také propletla cesty lidí, jež by se jindy vůbec nezkřížily.
V Paříži vyrůstá Marie Laure, která v mladém věku ztratila zrak. Přesto se ji její milující otec snaží i přes její hendikep připravovat na život, kdy se o ni nikdo starat nebude, a dívka tak dokáže prožívat relativně normální dětství. Dokud i do hlavního města Francie nedorazí válka a Marie Laure s otcem jsou nuceni uprchnout a hledat v rozvrácené Evropě bezpečné místo k žití, což je ještě těžší, než se zdálo. Její otec s sebou totiž nese něco, po čem Němci velice prahnou.
V malé německé hornické vesnici žije se svou sestrou v sirotčinci Werner, chlapec s velkou vášní pro vědu a techniku. Rád se vrtá ve starých přístrojích a brzy už opravuje rádia všem sousedům. Jeho zjevný talent dlouho nezůstane nepovšimnut a Werner dostává nabídku na elitní vojenskou školu, kterou nelze odmítnout. Odtud se také dostává na frontu. Úkolem jeho skupiny je odhalování a likvidování odbojářů.
Tak se oba mladí lidé dostávají do francouzského pobřežního města Saint-Malo, obehnaného hradbami, kde se soustředí poslední odpor Němců proti americkým vojskům.

Jsou světla, která nevidíme má mezi čtenáři velké ohlasy, nemůžu vynechat ani to, že tato kniha vyhrála Pulitzerovu cenu, tudíž jsem si říkala, že to zkrátka nemůže být nekvalitní čtivo a pustila se do ní.

Zdroj

Musím přiznat, že z této knihy mám poměrně smíšené pocity. Připadala mi poněkud zdlouhavá a chaotická, ale jak člověk čte, všechno mu do sebe začíná pomalinku zapadat a nakonec se s její tloušťkou dokážete smířit. Navíc je tak dobře, možná až poeticky, napsaná, že vám stránky budou ubíhat jedna radost. Jsou světla se skládá ze spousty dějových linek, odehrávajících se ve dvou časových rovinách - ta první sleduje životní cestu hlavních hrdinů od raných dětských let až do okamžiku, kdy se setkají v Saint-Malo, a je místy prokládána kousky okamžiků těsně před tím, než si k sobě najdou cestu. Ty vám zpočátku dávat smysl příliš nebudou, ale jak se bude první linka dál posouvat, všechno se vysvětlí. Kniha však setkáním Marie Laure a Wernera zdaleka nekončí a žádnou romantickou slaďárnu bych být vámi nečekala. Konec je tvrdý, depresivní, přesně takový, jaký nejspíš potkal spoustu lidí, podobných Wernerovi, jeho sestře Jutě, vojáku Volkheimerovi, Marii Lauře nebo jejímu otci.

Zdroj

Marii Lauru zkrátka musíte obdivovat od první kapitoly. Kvůli tomu, že v dětství oslepla to neměla vůbec jednoduché i před příchodem války, která ji zavála daleko do neznáma.
Werner také nebyl žádný blbec, právě naopak. Jeho schopnosti však byly zneužity ke špatným věcem a to on dobře věděl.
Nikdy však nebyl brán jako záporná postava, stále si zachovával svědomí, jež ho pronásledovalo v nočních můrách. Trochu mě zklamal v tom, že nepomohl svému kamarádovi Frederickovi, když ho potřeboval nejvíce.


Jsou světla, která nevidíme je velmi zvláštní ale zajímavá kniha, která ve vás po dočtení nechá spousty rozbouřených myšlenek a pocitů, ať už pozitivních nebo negativních. Důležité je, že ve vás zanechá stopu a vy na ni hned tak nezapomenete.

Hodnocení:

82%